Klub vojenství a historie Praha

Zřejmě každý z nás již někdy při cestách po naší republice narazil v některé oblasti na betonové pevnůstky, které jsou stavební připomínkou úsilí, jímž se Československá republika snažila před druhou světovou válkou zabezpečit své území proti rozpínavým choutkám svých sousedů, zejména pak Německa. Právě zájem o tyto stavby a vůbec o celou problematiku pevnostního stavitelství, která tehdy ležela zcela na okraji zájmu nejenom u laiků, nýbrž i u profesionálních vojenských historiků, podnítil již na sklonku 70. let 20. století skupinu nadšenců, kteří se setkávali v terénu při putováním za těmito stavbami, aby se sdružili do společnosti, jež by jim umožnila vzájemný kontakt a prohlubování znalostí v oblasti jejich zájmu.

Samozřejmě, že v této době tuhé normalizace nebylo možné založit si takové sdružení mimo rámec oficiálních a schválených organizací. Přes výhrady, s nimiž se dnes lze setkat, nalezli tito pevnostní nadšenci pochopení na Obvodním výboru Svazarmu v Praze 2, který jim od roku 1981 umožnil kýžené fungování. V této době rovněž vyvstala otázka, jak by se vlastně měla nová společnost nazývat. Na rozdíl od jiných evropských států totiž v našich dějinách postrádáme podobnou charismatickou osobnost stavitele pevností, jako byl například ve Francii markýz Vauban nebo v Nizozemí baron Coehoorn. Ani jméno některého z československých důstojníků, kteří ve 30. letech 20. století výstavbu našeho nejmodernějšího opevnění řídili, se nezdálo být vhodným řešením. Nakonec tedy diskuse skončila u obecného názvu "Klub vojenství a historie Praha" (KVH), který ovšem nevystihuje úzké odborné zaměření této společnosti na pevnostní stavitelství a často bývá zejména po roce 1989 zaměňován s nejrůznějšími vojensko-historickými spolky podobných názvů, zabývajícími se širokou škálou zájmů od středověku až po současné armády.

Oficiální existence, prohlubování činnosti a stále více se rozšiřující obecná povědomost o existenci pevnostního spolku sebou již brzy přinesly i výrazný početní nárůst členské základny. Zatímco původní skupinu zakladatelů tvořilo několik málo nadšenců, dosáhl již po roce existence početní stav KHV několika desítek osob, a to nejenom z Prahy, nýbrž prakticky z celého českomoravského prostoru. Ani v době společné republiky však o členství neprojevila zájem žádná osoba ze Slovenska.

Samozřejmě, že hlavní náplní činnosti klubu zůstalo i nadále dokumentování již zmíněného obranného pevnostního systému předmnichovské republiky, vznikajícího v letech 1935-1938, s nímž se lze setkat prakticky po celém obvodu našich hranic od Ostravy až po jižní Moravu a dokonce i ve vnitrozemí na pevnostní příčce, která od severu k jihu protíná Čechy. Díky bydlištím členů KVH v různých místech Čech a Moravy bylo možné provádět bádání v různých úsecích tohoto opevnění. Kromě tohoto novodobého opevnění však bylo stále více pozornosti věnováno i starším novověkým pevnostním systémům, zejména pak bastionovému opevnění, které na sklonku 18. století právě na území Čech zakončilo svou třistaletou existenci svými nejdokonalejšími aplikacemi v podobě pevností v Josefově a v Terezíně. Stranou zájmu nezůstávaly ani různé pevnostní objekty v zahraničí, avšak vzhledem k tehdejším silně omezeným možnostem cestování do ciziny prozatím zůstávalo jen u heuristických výzkumů v pramenech a v literatuře, dostupných v našich archivech a knihovnách. V žádném případě nešlo hovořit o jejich nějakém významném množství, a to ani ve vztahu k pevnostním objektům v tuzemsku, neboť jak již bylo uvedeno, zůstávala tato oblast stranou tehdejšího oficiálního badatelského úsilí profesionálních historiků, kteří raději plnili stránky odborného tisku aplikací závěrů některého ze sjezdů KSČ na historickou vědu.

K dalšímu zpestření a prohloubení činnosti KVH došlo v roce 1983, kdy byla po delším jednání s tehdejším Federálním ministerstvem národní obrany v Praze podepsána smlouva, na jejímž základě klub převzal do svého užívání objekt těžkého opevnění v oblasti Orlických hor – pěchotní srub R-S 74 „Na Holém“ nedaleko městečka Rokytnice v Orlických horách, aby sloužil jako externí branně-sportovní základna pro jeho činnost jak v oblasti sportu a práce s mládeží, tak i v oblasti průzkumných prací na okolním opevnění. Jednalo se o jediný kompletně dochovaný a neporušený izolovaný pěchotní srub v římské odolnosti na území naší republiky, který zůstal až do současnosti osazen všemi svými původními pancéřovými prvky. Vzhledem k tehdejší situaci a zejména k blízkosti dělostřelecké tvrze Hanička, přestavované v této době federálním ministerstvem vnitra na protiatomový úkryt, však bylo výslovně zakázáno zřídit v objektu muzeální expozici a zpřístupnit ji veřejnosti, jak bylo původně plánováno. Přesto to byl značný úspěch, neboť s výjimkou dělostřelecké tvrze Dobrošov u Náchoda, kterou již roku 1968 zpřístupnilo turistům tamní okresní muzeum, to byl teprve druhý případ oficiálního předání objektu bývalého opevnění do nevojenských rukou v celém Československu (pokud neuvažujeme již zmíněnou tvrz Hanička zpřístupněnou v letech 1973-1975 veřejnosti, která roku 1975 přešla do rukou ministerstva vnitra). Od roku 1983 se každoročně až do současnosti podílely na opravách a úpravách silně zdevastovaného objektu i jeho okolí stovky členů klubu, kteří při tom bez nároku na odměnu odpracovali statisíce brigádnických hodin. Po dlouhé snaze, završené nakonec několikaletým soudním řízením, se v roce 2006 stal tento pevnostní objekt majetkem KVH. I nadále ale bude tento pěchotní srub sloužit svým dosavadním účelům jako klubová branně-sportovní základna, zatímco s jeho zpřístupněním veřejnosti se nepočítá.

V průběhu celých 80. let 20. století se soustavně zvyšoval počet členů pražského KVH, který se již přehoupl přes stovku. Došlo však i k dalšímu fenoménu tím, že s rozšiřováním počtu zájemců o problematiku opevnění v jednotlivých regionech začaly vznikat místní pevnostní společnosti, zaměřené svou činností zpravidla na příslušnou oblast nebo jen na konkrétní pevnostní objekt. Ve většině případů se podobné regionální společnosti utvořily právě kolem členů pražského KVH, kteří jim přinesli zkušenosti a odborné znalosti dané desetiletím badatelské činnosti. Díky tomu se pozvolna začal rozšiřovat i počet pevnostních objektů využívaných sdruženími dobrovolných nadšenců ke zřizování muzeálních expozic, ať již na bázi oficiální na základě nějaké dohody s vojenskou správou, tak i „na černo“ bez papírového zázemí.

Celý tento trend, bržděný a svázaný až do roku 1989 socialistickou jurisdikcí, nabyl na obrátkách po změně systému a uzákonění svobodného sdružování občanů v roce 1990. Bývalý Svazarm se v roce 1990 přeměnil na Sdružení technických sportů a činností, dodnes fungující pod názvem Sdružení sportovních svazů, a ačkoliv pražský KVH zůstal i nadále jeho součástí, vyřídil si v roce 1992 rovněž svou samostatnou registraci a právní subjektivitu. Obdobně se zachovaly i regionální vojensko-historické společnosti, jejichž počet se rychle zvyšoval, stejně jako rostly i počty nejrůznějších "zabraných" pevnostních objektů, z nichž postupem doby vyrostla pevnostní muzea různé úrovně.

Ve druhém desetiletí od „plyšového“ převratu a po více než čtvrt století své existence tak dnes KVH Praha přímo sdružuje více než dvě stovky členů z celého území České republiky, i několik členů ze zahraničí, když za období celé jeho existence prošlo jeho řadami přibližně šest stovek osob. Dodnes zůstává samozřejmě napojen na celou síť nejrůznějších regionálních společností zaměřených na fortifikace. Za dobu existence zpracovali členové pražského KVH obrovské množství materiálů, založených na terénních výzkumech i archívním bádání. Byly získány detailní informace k technickým i historickým aspektům našeho předválečného pevnostního systému, ke starším fortifikacím na území republiky, jakož i k řadě pevnostních objektů a systémů zahraničních.

Nejvýrazněji se důsledky uvolnění po roce 1989 projevily ve dvou oblastech. První z nich je svoboda cestování, která umožňuje členům klubu podnikat výpravy za hranice republiky a zkoumat zahraniční fortifikace, o nichž u nás v době socialistického režimu chyběly informace nebo byla dokonce jejich existence zcela neznámá. Každoročně podnikané výzkumné cesty do různých evropských států přinesly obrovské množství poznatků i navázání zahraničních kontaktů s obdobně zaměřenými společnostmi. Právě takto mimořádná badatelská aktivita v zahraničí způsobila, že od roku 1995 zastupuje pražský KVH Českou republiku v Mezinárodní pevnostní radě (International Fortress Council) se sídlem v nizozemském Utrechtu, která sdružuje na mezinárodní úrovni evropské a americké nestátní společnosti, zaměřené na studium pevnostního stavitelství. O vysokém mezinárodním ocenění činnosti pražského KVH svědčí fakt, že se stal prvním zástupcem ze všech středo- a východoevropských států bývalého socialistického tábora, který byl do této mezinárodní asociace přijat.

Druhou oblastí, která se začala po roce 1989 rychle rozvíjet, je pak oblast publikační. Zatímco před rokem 1989 mělo monopol na publikování informací o opevnění pouze několik osvědčených a kádrově prověřených autorů, nastal po odbourání spisovatelské socialistické ideologie pravý rozkvět publikační činnosti. V řadě periodik (např. Historie a vojenství, Armádní technický magazín, Armády, technika, militaria, Historie a plastikové modelářství, Střelecký magazín, Střelecká revue atd.) byly a dodnes jsou dosti pravidelně otiskovány studie členů pražského KVH, věnované jak nejrůznějším tuzemským i zahraničním pevnostním objektům, obrněné i dělostřelecké technice, vojenským muzeím i námětům na různé výpravy po opevnění. Již v roce 1990 navíc založil jeden z členů pražského KVH soukromé nakladatelství FORTprint, jehož náplní činnosti se stalo publikování rozsáhlých monotématických studií věnovaných nejrůznějším pevnostním objektům. Až doposud zde v rámci edice "Pevnosti" vyšlo 28 svazků, pojednávajících nejenom o nejmodernějším československém opevnění z doby před druhou světovou válkou, nýbrž i o starší fortifikační výstavbě na našem území (Olomouc, Praha, Terezín) a také o opevněních v zahraničí (Atlantický val, Belgická opevnění, Maginotova linie, Krakov a Přemyšl, Metaxasova linie). Podle tohoto vzoru se později ustavila i podobná další vydavatelství regionálních pevnostních společností, které jejich prostřednictvím veřejnosti prezentují výsledky své práce.

Klub vojenství a historie Praha se od počátku 80. let 20. století stal zakladatelem a tvůrcem dnes široce pojaté činnosti poměrně stále rostoucí skupiny povětšině amatérských dobrovolných nadšenců, která svou trpělivou a záslužnou prací zpracovává to, co bylo po dlouhá desetiletí ze strany profesionálních kompetentních historických institucí zanedbáváno. Kromě několika málo výjimek jsou rovněž tito amatérští nadšenci tvůrci a provozovateli řady soukromých pevnostních muzeí, která veřejnosti přibližují události v Československu v roce 1938 a vyvracejí řady mýtů a desinformací, které se postupem doby na náš předválečný pevnostní systém úmyslně či neúmyslně nabalily. Jiné spřátelené pevnostní společnosti zase usilují o záchranu nevyčíslitelného historického dědictví v podobě pevností v Josefově, Olomouci i Terezíně. Kromě této odborné vojensko-historické náplně pražského KVH zůstává i nadále nedílnou součástí jeho aktivit také sportovní činnost a práce s mládeží, provozovaná v letních i zimních měsících především na klubové základně R-S 74, kde jsou pro to ideální podmínky.